Dlouhá štreka
Předposlední adventní neděli se stalo něco, co jsem v podstatě očekával, ale také mě to překvapilo. Už posledně jsme vám vyprávěl o svém pocitu, že se s páníčky něco děje a že mě čeká víc výletů dál než na jízdárnu. A tuhle neděli to přišlo.
Cílem výletu bylo navštívit nějaké kamarády mých páníčků a Zorka tu paní povozila a pak jsme dostali jablíčko, jééé to bylo tak sladkéé! Cestou zpátky jsme šli přes velkou louku, na které se rozbíhá a vznáší něco podobného vážkám. Tam jsme si zacválali a já jsem páníčkovi chtěl dokázat, že se také umím rozběhnout tak rychle. A určitě bychom to dokázali, jen kdyby páníček nebyl tak těžký.
Cesta zpátky nám šla stejně dobře jako cesta tam a já už se těšil na Beťoucha a Nikitu, jak budeme dovádět ve výběhu. Mé naděje se ale rozplynuly, protože páníček s paničkou z nás na Podlázkách jen na chvilku sesedli, aby se napojili a hned jsme pokračovali v cestě na druhou stranu, než odkud jsme právě přijeli.
Tak do půlky jsem tu cestu znal, vlastně až k těm hrozivě vyhlížejícím věcem, skrz které bylo vidět a které se drželi pohromadě. Bylo jich takové malé stádo. Ségra na ně taky čuměla jak hřebec po kastraci (osobní zkušenost), ale nakonec jsme se oba odvážili a dokonce jsme k těm věcem přičuchli. Zajímavé bylo, že se ani na chvilku nepohnuly. Pak jsme přešli přes řeku a šli kus po asfaltce. Rovinka byla fajn, ale pak přišel opravdu hodně šikmý kopec, že jsem se i já zapotil. Na samém vrcholu jsme pak vklouzli do lesa, kde jsme potkali nějaké úplně cizí koně! Došli jsme s nimi zpět k jejich dřevěnému obydlí, ve kterém by mi asi byla zima, protože tam nebyla žádná okna, dveře, jen taková dvířka sahající těm koníkům asi po hřbet. Tam jsme chvilu postáli, protože se páníčci bavili zřejmě s paničkou těch cizích koní a ona si mě neustále prohlížela. Dodnes jsem nepochopil proč.
Po návratu domů jsme dostali zaslouženou odměnu a už se těším, s čím páníčkové přijdou příště. Zase mám tušení, že brzo něco přijde.