Bláznivá jízda


Cesta zpátky se už nejevila tak vzrušující, jako cesta zpátky, bo jsme toliko neletěli. Blížili jsme se domovu víc a víc, když jsme doklusali k poslednímu poli před klesáním k naší stáji. Doufal jsem, že poletíme po poli a budu se předhánět se Zorkou, kdo s koho, ale tohle přání se mi vyplnilo jen z půli, bo my s páníčkem jsme vystřelili kupředu
, ale ségra nikde. Když už mi to bylo fakt divný, využil jsem volnosti, kterou mi páníček při zběsilém úprku vstříc dobrodružství (jak těmhle tryskovejm cvalovkám říkám) vždycky dává a když stromy lemující cestu vprostřed toho pole poskytly dostatek místa, střihnul jsem to na cestu, domnívajíce se, že Zorka běží tudy. Když jsme zleva míjeli jeden takovej urostlej strom, páníček mi z hřbetu z ničeho nic spadnul
. „Asi si chce odpočinout“ řekl jsem si a běžel jsem dál, abych doběhl Zorku, ačkoli, když jsem míjel samotu na konci pole, mi už bylo divný, že by mě takhle moc předběhla. Secválal jsem ten kopec dolů do údolí a na kamenité cestě jsem přešel do kroku. Netrvalo dlouho a ucítil jsem chvění země, které nemohlo znamenat nic jiného, než že se blíží jiný kůň. Otočil jsem se a tam Zorka s paničkou. Přišli ke mně a Zorčina panička mě chytila za otěže. Takhle jsme došli až k prvním domkům vsi, kde bydlíme. Jak jsme tam tak stáli, říkal jsem si, že asi čekáme na páníčka, až si odpočine. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme se dočkali a páníček se k nám blížil, ale šel tak nějak zvláštně, to bylo znát. A v ruce si nesl oba třmeny. Asi nechtěl, abych je ztratil, jak jsem běžel sám. Došel k nám, nasadil třmeny a pak se vyhoupnul nahoru do sedla. Něco se mi na něm nezdálo, měl takovou větší hlavu a panička se mu smála až se začal smát i on. Jen co jsme došli do stáje, dal mě páníček paničce a šel pryč.