Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a když jsme na konci údolí vyšli nahoru na kopec a páníčkové nám na poli povolili otěže, tak nám vítr fičel kolem uší a stromy u cesty se v té zběsilé rychlosti docela rozpíjeli. Takhle jsme letěli přes jedno pole, jednu dlouhou cestu a druhé pole, až jsme doběhli k lesu, kterým jsme sešli do údolí a posléze vyběhli na kopec na druhé straně. Tam nahoře jsme už zase letěli po cestě, zatraceně klikaté, takže v každé té prudké zatáčce jsem měl co dělat, abych ji vybral a fakt jsem si dával pozor, abych třeba neškobrtnul. Když se tahle cesta doklikatila, klusali jsme kus po hodně tvrdé cestě, až jsme přijeli do nějaké vsi, kde jsme to střihli zase přes pole, ale bohužel jsme ho šli jenom krokem (a takové krásné pole to bylo).  Na konci tohohle pole byl les a my šli podél něj, dokud páníček neobjevil fakt prudkou a adrenalinově úzkou cestu, kterou jsme sešli do údolí, v němž to bylo jedno lidské obydlí vedle druhého. To už jsme se Zorkou byli zpocení od hlavy až po spěnky, takže nám vůbec nevadilo, když nás páníčkové vzali na zahradu jednoho toho obydlí, kde nám sundali sedla, dali nám napít a nechali nás pást. Zorku panička pustila úplně a ona se tam pěkně vyválela, jak jen jsem jí záviděl!!! Když  páníčkové pojali dojem, že už jsme napasení do sytosti (hlupáčci asi nevědí, že trávy nikdy dost), opět nás nasedlali a nechali na nás jezdit tamní člověčinu.

     Cesta zpátky se už nejevila tak vzrušující, jako cesta zpátky, bo jsme toliko neletěli. Blížili jsme se domovu víc a víc, když jsme doklusali k poslednímu poli před klesáním k naší stáji. Doufal jsem, že poletíme po poli a budu se předhánět se Zorkou, kdo s koho, ale tohle přání se mi vyplnilo jen z půli, bo my s páníčkem jsme vystřelili kupředu, ale ségra nikde. Když už mi to bylo fakt divný, využil jsem volnosti, kterou mi páníček při zběsilém úprku vstříc dobrodružství (jak těmhle tryskovejm cvalovkám říkám) vždycky dává a když stromy lemující cestu vprostřed toho pole poskytly dostatek místa, střihnul jsem to na cestu, domnívajíce se, že Zorka běží tudy. Když jsme zleva míjeli jeden takovej urostlej strom, páníček mi z hřbetu z ničeho nic spadnul. „Asi si chce odpočinout“ řekl jsem si a běžel jsem dál, abych doběhl Zorku, ačkoli, když jsem míjel samotu na konci pole, mi už bylo divný, že by mě takhle moc předběhla. Secválal jsem ten kopec dolů do údolí a na kamenité cestě jsem přešel do kroku. Netrvalo dlouho a ucítil jsem chvění země, které nemohlo znamenat nic jiného, než že se blíží jiný kůň. Otočil jsem se a tam Zorka s paničkou. Přišli ke mně a Zorčina panička mě chytila za otěže. Takhle jsme došli až k prvním domkům vsi, kde bydlíme. Jak jsme tam tak stáli, říkal jsem si, že asi čekáme na páníčka, až si odpočine. Chvilku to trvalo, ale nakonec jsme se dočkali a páníček se k nám blížil, ale šel tak nějak zvláštně, to bylo znát. A v ruce si nesl oba třmeny. Asi nechtěl, abych je ztratil, jak jsem běžel sám. Došel k nám, nasadil třmeny a pak se vyhoupnul nahoru do sedla. Něco se mi na něm nezdálo, měl takovou větší hlavu a panička se mu smála až se začal smát i on. Jen co jsme došli do stáje, dal mě páníček paničce a šel pryč.