Jdi na obsah Jdi na menu
 


Dlouhá pouť - den druhý

25. 12. 2008

Druhý den nás páníčkové nechali, abychom si přispali o něco déle, takže si pro nás přišli, řekl bych podle sluníčka, asi tak v deset hodin.

Čekali jsme se Zorkou nějaký dlouhatánský výlet, ale páníčkové nás vytáhli „jen“ na jízdárnu.  Můj páníček mě téměř celou dobu „trápil“ pracovním klusem. Ke konci doby, kterou jsme na jízdárně strávili, postavila Zorčina panička malou překážku, kterou jsme tam potom několikrát skočili. Myslím, že mi to docela šlo. Pak nás páníčkové odvedli zpět do stáje a na dobré dvě hodinky někam zmizeli.

 
 
 

Když se vrátili a nastrojili nás, jsme vyrazili směrem, kterým jsme sem včera přišli. Trošku mě rozčilovalo bláto, které bylo po celé šíři cesty až k prvním dalším domům, takže jsem se snažil jít co nejrychleji, abych to měl co nejdřív za sebou. . Ale páníček mě dost brzdil, zřejmě proto, abychom nenechávali chudáka Zorinku tak daleko za sebou. Na druhou stranu jsem byl stejně jako páníčkové rád, že nám na cestu svítí смайлики

Ve vsi jsme ale odbočili hned vlevo, tedy úplně jinam, než byla cesta, kterou jsme šli včera. Brzy jsme došli k prvObrazekní louce, jež se táhla podél cesty až k lesu. A na té jsme nedělali nic jiného, než to co dělám nejraději (hned po spánku a jídle) – tedy cválali. Do lesa jsme už vcházeli krokem. Cesta vedla krajem lesa, takže nebylo těžké si nevšimnout stáda stejně flekatých zvířat, jako jsem já nebo Zorka. Jediný rozdíl byl, že ti strakáči, z nichž někteří se prostě váleli a někteří postávali přežvykujíce přitom, měli na hlavě mezi ušima jakési špičaté výrůstky . ObrazekPáníčkům se asi hodně líbili, protože si nás s nimi hned fotili. Když se dosytosti nafotili, pokračovali jsme dál. Protože jsem ale pozorný, všiml jsem si, že po celou naši cestu se čas od času na stromě vyskytne modrá značka. A protože jsem dokonce velmi pozorný , všiml jsem si смайлики, že když jsme šli hlubokým zalesněným údolím, z jedné strany lemovaným pásem skal a z druhé dvěma rybníky, dlouho jsme žádnou modrou zančku nepotkali a z páníčkova popudu odbočili po cestě na hrázi právě mezi těmi dvěma rybníky. Chyba lávky (v tomhle případě chyba značení) takže když jsme stoupali úzkou pěšinou vedoucí nad skalní strží, na prvním místě na kterém to bylo možné jsme se otočili a vrátili se zpět.

Čekal jsem, že budeme pokračovat v cestě k cíli, ale páníčkové se rozhodli opačně a my se vraceli zpět úplně. Popravdě vám musím říct, že jsem byl trošku zklamaný, že nepokračujeme tou krásnou přírodou dál, ale sestřička Zorinka už vypadala docela unaveně.

Na cestě zpět, když si páníčkové usmysleli, že si cestu zkrátíme po vzdušné čáře přes pole, jsme se Zorkou sebrali všechny poslední síly a užili si skvělou cválačku po té dlouhé širé pláni. Bohužel jsme nemohli cválat až k té stáji, kde jsme se včera zabydleli, protože po přecválání horizontu jsme si všimli, že tam dole je louka obehnaná páskou. Když jsme k ní došli zjistili jsme, že  prostředkem se jít dá. Bohužel jsme nedohlédli na konec a tak stalo, že jsme za chvilku stály u další pásky. Naštěstí je Zorka šikulka смайлики a nechala se od paničky nastavit tak, aby její panička mohla tu pásku na jedné straně povolit a my mohli pokračovat. Nejdřív ale Zorka s paničkou samozřejmě tu pásku zase vrátili, tak jak byla.  Zase jsme kousek cválali a zastavili jsme se opět u pásky přes cestu vedoucí z téhle louky. A abych se nenechal zahanbit, celkem poslušně jsem páníčkovi postál, aby mohl pásku povolit a pak opět navázat. Odtud už to bylo ke stájím jen co by jeden naklusal a zbytek docválal. A taky že jsem to tak udělal. Pěkně jsem tryskem vyrazil přes pastvinu patřící už k tamním stájím, když jsem se blížil ke konci, páníček mě zpomalil a otočil, takže jsme natryskali ještě jednou zpátky k Zorce, jejíž panička náš let natáčelaсмайлики.

Po odstrojení jsme opět dostali deku a večeři, páníčkové počkali, dokud jsme nebyli suší a pak nás s přáním krásných snů opustili.

 

Obrazek