Třetí den nám páníčkové dali opět o něco více času k odpočinku než v den, který jsme odjížděli z naší domovské stáje. O to více jsme si ale se Zorkou mákli.
   Po překonání počátečních útrap - blátivá cesta, kterou jsme museli opět překonat, jsme tedy vyrazili směr hluboký les, avšak cestu jsme zvolili opět jinou než v předešlých dnech. Když jsme konečně dorazili do nějaké vesnice, tabulí označené Srbsko a došli na tamní náměstí, začalo pěkně pršet. Jediné místo, kam se dalo schovat byla autobusová zastávka a Zorčina panička toho patřičně využila. My se Zorkou jsme také nezaháleli a začali jsme se pást, neboť tam rostla  krásná zelená travička.
  Malé překvapení přišlo, když  ze zatáčky přišla Betyna a spolu s ní ještě nějaký cizí koník . Zařehtali jsme si na pozdrav i seznámení a Betyna se ujala vedení našeho ministádečka. Chvilku po tom přišlo malé zklamání . Ač jsem chtěl letět, abych se před tím cizím koníkem pěkně ukázal , páníček mě nenechal. A ten cizí koník šel vždy první ! Přitom já bych ho hravě předběhl, tak rychlý, jak si myslela jeho panička, zase nebyl. Naštěstí mám páníčka moudrého a tak vždy, když mělo dojít na nějakou luxusní cvalovku, páníček vyčkal, až nám ostatní zmizí z očí a pak mě pobídl. Já jsem vystřelil a mohl jsem běžet tak, jak to mám rád. Jenže jsem je vždycky za chvilku dohnal a zase jsem musel cválat tzv. "skorokrokem".
Že Beťouch s Markét mají tamní kraj zmáknutý, bylo vidět na každém kroku, neb to byla jedna cválačka lepší než druhá. Ale i přesto v tom nepřeberném množství cvalovek, které jsme ten den podnikli, byla jedna, která hodnotou zážitku převyšovala ty ostatní minimálně o jednu koňskou délku. Byl to zážitek jako žádný jiný do té chvíle. Betynka s Markét nás totiž dovedli k velké mokré louži na jejíž konec jsem nedohlédl a jejíž břeh byl pokryt jemným pískem. Nejprve vodou procválala Betka s tím cizím koníkem - páníček opět strategicky vyčkával a Zorka s námi, a pak přišla řada na nás. Skvělé. Úžasné. Jedinečné. Letěl jsem vodou jejíž mokré kapičky stříkali všude kolem, vířil jsem vodu i písek pokrývající dno, nasával ten krásně vlhký vzduch. Tam a zpátky. Tajně doufám, že se sem ještě někdy podívám, protože to byl zážitek nad zážitky .
Betynka se svým druhem se s námi rozloučili kousek od toho velkého stavení čnícího na skále vprostřed zalesněného údolí a my se vraceli zpět k místu našeho našeho ustájení stejnou cestou, kterou jsme šli první den.