Nemohli jsme si přát krásnější počasí pro náš plánovaný výlet k mojí babičce do Dolního Cetna a tak jsme po obědě dorazili na Podlázky, nasedlali koníky a vyrazili. První pole nad Podlázkami jsme cválali jako o život, a že jsem Pedrouchovi zprvu nedopřál plný rozlet, měli jsme dlouhou chvíli Zorku s Drážou v patách. Ale pak jsem Pedrovi povolil a on letěl jako o život. Ke konci pole jsem ale ztratil třmen a musel se pro něj kus cesty vracet. Když jsme doběhli k silnici, začal traktor na protějším poli několikrát krátce troubit a tak jsme usoudili, že je to asi na nás, protože pole, po kterém jsme běželi se jevilo jako čerstvě zaseté. Nechtěli jsme prudit a tak jsme cestu až k zalesněnému údolí jižně od Bukovna absolvovali po polních cestách,  na kterých jsme místy museli přejít do kroku, protože jejich povrch nebyl chvílemi bezpečný pro svižný cval, ale i přes tyto malé útrapy jsme si to užívali. Cestu do údolí pokrytou listovím z minulých sezón jsme šli krokem, neb je to bezpečnější, když nevíte, co pod tím listím je a co tam naopak není. A z údolí na druhý kopec jsme to pro změnu vyběhli. Ne že bychom já nebo Dráža chtěli, ale koníci se chtěli zřejmě vytáhnout, tak jsme je nechali. Pole na druhé straně údolí jsme také necválali, protože v dálce byly vidět zase ty zatracené traktory, což nám ale nebránilo v cvalu po cestě při kraji pole. Tenhle úsek byl hustej, protože cesta se tam klikatí a zatáčky mají méně jak devadesát stupňů, takže každý průjezd ohybem cesty byl vzrušující, protože to vynášelo nejen mě, ale také Pedra. Tuhle adrenalinovou etapu jsme nicméně úspěšně zdolali a dojeli jsme na kraj obce Rokytovec, kde jsme po asfaltce klusali směrem na Pětikozly. Na kraji Pětikozel jsme v koleji vyjeté traktorem překonali poslední pole dělící nás od cíle. Pak už jen zbývalo jít podél lesa a najít cestu, jíž jsme sešli dolů do cetenského údolí. Babička nechtěla věřit, že jsme tu úzkou a strmou cestu sešli a už vůbec ne, že v sedlech, ale ono to nebylo zase tak hrozné, jak to vypadá a naši dva oři se alespoň trošku potrénovali.

V Cetně jsme koníky napojili, nechali napást a Zorka, která byla sproštěna i uzdečky, se tam na zahradě pěkně vyválela. Pedra jsem z uzdečky vysvobodil také, ale jen na chvíli. Když to totiž vypadalo, že se začnou honit po zahradě, tak jsem si ho raději chytil a uzdečku mu zase nasadil. Než jsme vyrazili na cestu zpět domů, Pedro povozil mé dva bratránky, s tím mladším zahradu párkrát obešel, zatímco ten starší se spokojil s pár kroky kolem altánku. Zorku si půjčila teta a protože je jezdec, tak si tam na ní zaklusala a byla moc nadšená, alespoň dle jejích slov.

            Cesta zpátky už nebyla tak svižná a trvala déle než hodinu, za kterou jsme trasu Podlázky – Dolní Cetno zvládli ve směru tam. A také nebyla tak bezproblémová. Přecenil jsem počasí a krom spálených ramen a krku mě taky bolela hlava. Úžeh.            

           Poslední pole od silnice Dalovice -  Bukovno jsem si chtěl zacválat pěkně po poli, protože po traktorech nebylo ani vidu, ani slechu. Dráža byla opačného názoru a chtěla cválat po cestě. Nakonec jsme každý cválali „svou“ cestou. A taky „svou“ rychlostí. Povolil jsem Pedrovi tak, že jsem otěže držel v kroužku mezi palcem a ukazováčkem a v sedle jsem držel stehenní sed, prostě dělal jsem vše pro to, aby Pedro běžel co možná nejrychleji. To pole se v jednom bodě stáčí doprava a kousek za tou zatáčkou Pedro začal trošku zpomalovat, tak jsem lehce zamlaskal a Pedrovi jakoby se do žil vlila nová energie vystřelil ještě rychleji než předtím. Když řada stromů, lemujících cestu podél níž jsme svištěli, skončila, Pedro z ničeho nic do té mezery zahnul, zřejmě ho pole omrzelo a chtěl pokračovat po cestě, nebo se mu jen stýskalo po Zorce, která byla kdesi v dálce a cválala po cestě, takže on ji neviděl. Těžko říct, ale když v té rychlosti změnil směr pohybu, a já viděl jen velký strom před námi, který se Pedro chystal míjet zleva, v tu chvíli už jsem věděl, že do toho stromu vrazím. Jen jsem netušil, jak bude ta rána velká, jak ten strom trefím a jak osudový to bude okamžik. Strom a já jsme se setkali doslova tváří v tvář (levou) a já jsem byl sražen ze sedla na zem i s mými třmeny. Byla to šlupka, jakou jsem nikdy předtím nezažil. Ve chvíli nárazu jsem necítil bolest, ale uvědomoval jsem si tupost úderu. Potom, co jsem se ocitl na zemi jsem udělal dvě věci. Podíval se jak mi Pedro mizí v dál a otřel si nos, abych zjistil, jestli mi teče krev. Tekla. V tu chvíli už ke mně dorazili Dráža se Zorkou a ptala se mě, jak mi je. Koktajíc jsem odvětil, že v pohodě a řekl, ať chytí Pedra. Dráža se za ním rozcválala a já hledal brýle, které byly o levé sklíčko chudší. Seděl jsem tam a vzpamatovával se z té rány, když mi Dráža volala, že čeká na kraji Podlázek, ať vyrazím za nimi. Tak jsem se sebral a ten asi kilometr do Podlázek jsem došel a celou dobu vedl koktavý rozhovor s Drážou. Došel jsem k nim, nasadil třmeny na jejich místo a vyhoupl se do sedla, abych na Pedrovi dojel do stáje. Chtěli jsme jít ještě vykrokovat louku, ale mně se zavírali oči a cítil jsem se unavený, tak jsme to v půli louky otočili a vrátili se do stáje. Tam jsem Pedra přenechal Dráže a šel se převléci, aby Drážini rodiče nečekali až přijedou, aby mě odvezli do nemocnice.

           A diagnóza? Několikanásobná fraktura očnice a lícní kosti, která byla vražená dovnitř tváře, čímž byl skřípnut nějaký nerv a já díky tomu necítil levou tvář a tím i bolest. Pobyl jsem pár dní v boleslavské nemocnici a po třech dnech mě převezli do Prahy, kde mi zlomené kosti obložili a podložili titanovými destičkami a  můj obličej tak vypadá skoro lépe než předtím.